Rozpoznávání příbuzných u koňovitých

Rybí invaze na Britské ostrovy

Rozpoznávání příbuzných, které lze definovat jako schopnost rozlišovat geneticky příbuzné a nepříbuzné jedince a dle tohoto rozlišení schopnost se k nim odlišně chovat, je předpokladem mnoha typů sociálního chování¹. Zásadní roli sehrává tato způsobilost při výběru sexuálního partnera, jednak totiž může zabránit nežádoucímu inbreedingu² a dále může být nenahraditelnou při kooperaci mezi jedinci. Ta by totiž podle teorie inkluzivní fitness měla být výsledkem příbuzenských vztahů³. Rozpoznávání příbuznosti je velmi podstatné i ve vztahu matka a mládě, a to zejména právě u druhů s kooperativní péčí o mláďata⁴. Z pochopitelných důvodů jsou pro výzkum rozpoznávání příbuzných modelovou skupinou hlodavci⁵. Mnoha důkazy však byla tato schopnost potvrzena i u jiných savců, například i u čeledi koňovitých (Equidae)^6,7,8,9.

Koňovití nepředstavují úplně typické zástupce pro výzkum tohoto fenoménu. Obě pohlaví u všech druhů koňovitých po dosažení dospělosti opouštějí svá rodná stáda, což samo o sobě poskytuje jistou ochranu proti inbreedingu¹⁰. Případná kooperace mezi jedinci, například v podobě obrany proti predátorům, je také narozdíl od mnoha jiných druhů savců založena na recipročním altruismu, a nikoliv na příbuznosti¹¹. Rovněž typické kooperativní chování, jako společná mateřská péče, se u koňovitých prakticky nevyskytuje¹². Tyto charakteristiky sice naznačují, že sociální život koňovitých nevyžaduje vysokou schopnost rozlišování příbuzných, avšak toto tvrzení vyvrací velká řada důkazů^6,7,8,9. Stále však scházejí informace o mechanismech, které se při rozpoznávání uplatňují¹³.

I přestože již od druhé světové války uplynul nějaký ten pátek, Britové nevědomky zažívají velké invaze průběžně, a to zhruba každých padesát týdnů. Tak by se dal shrnout závěr velké studie, pod kterou se podepsali biologové z Queen Mary, královské univerzity v Londýně, podle níž se v dnešní době vyskytuje v řece Temži okolo stovky nepůvodních druhů sladkovodních ryb, kterých pravidelně přibývá.

Sladkovodní ekosystémy jsou obecně náchylné k usazování nepůvodních druhů, protože jsou silně ovlivněny člověkem¹. Mezi nejčastější příčiny přenosu nových druhů do vnitrozemských vodních systémů jsou právě ty spojené s činností člověka. Řada druhů se tak mimo svou původní oblast výskytu dostane například pro své chutné maso, estetickou a zkrášlující hodnotu, ale také jako odhozený balastní materiál nebo přebytečný úlovek smetený z paluby rybářské lodi.

Jen málokde se v otevřené krajině setkáme s tak rychlým šířením nepůvodních druhů jako v říčních tocích. Je to dáno jejich liniovou strukturou, díky které slouží coby komunikační dálnice mezi jednotlivými habitaty². Nejznámější řeka Velké Británie pak není výjimkou. Mezinárodní přístavy a doky slouží jako živná půda pro všechny nově příchozí živočišné imigranty, kterých je k dnešnímu datu evidováno po ostrovech kolem 2000³.

Register to read more...

Register to read more...

Kolik druhů lemurů žije ve skutečnosti na...

Madagaskar je z biologického hlediska unikátem naší planety, naprostá většina tamních organismů je vázána jen na tento ostrov. Široké veřejnosti jsou sice velmi známí zástupci obratlovců, lemuři, ale málokdo již o nich ví, jak různorodou a stále velmi záhadnou skupinu živočichů představují.

Lemuři (Lemuriformes) patří mezi poloopice (Strepsirrhini), což je sesterská skupina vyšších primátů (Haplorrhini) zahrnujících také antropoidní linii vedoucí až k člověku. I přesto, že jeho zástupci jsou výhradně endemité Madagaskaru, je tento klad, jak bylo objeveno v posledním desetiletí, nesmírně druhově bohatý. Na základě dnešní systematiky rozlišujeme pět čeledí lemurů, což je dokladem neuvěřitelné diverzity, zvláště uvědomíme-li si, že například v celé neotropické oblasti je počet čeledí všech primátů stejný.

Register to read more...