Stresuje tučňáky z ostrova Possession...

Samice čolků velkých preferují samce s většími...

„Poznej a chraň!“ zní heslo ochránců přírody po celém světě. Jak ale přiblížit objekt ochrany ohroženého nebo zajímavého živočicha normálním lidem, aniž by utrpěl újmu? Antropogenní disturbance, kterou je míněn mimo jiné také turismus či ekoturistika, může přímo ovlivňovat fitness pozorovaných exemplářů¹. I u vědeckých prací je klíčové porozumění procesu, jakým způsobem ovlivňuje  přítomnost terénních výzkumníků jednotlivé živočichy, a dále zodpovězení si otázky, do jaké míry je nevyhnutelná manipulace se zvířaty, například s jejich další schopností péče o potomky². Samotné „pozorování“ totiž může ovlivnit celý sledovaný systém, a vést tak k potencionálnímu zkreslení závěrů studií³. Tučňáci patagonští (Aptenodytes patagonicus) na Crozetových ostrovech evidentně snesou nemálo lidské pozornosti z těsné blízkosti.Lokální populaci tučňáků zde ovlivňuje přítomnost lidí a vědců již od roku 1961, kdy byla založena na ostrově Possession terénní pozorovací stanice. ⁴. Některá hnízdiště tučňáků jsou přesto od turistické trasy celkem vzdálená a tučňáci tu žijí v relativním klidu.

Již Darwin si všiml, že se v době rozmnožování u některých druhů čolků samcům vyvíjí na hřbetě (příp. též na ocase) nápadný hřeben a označil ho za pohlavním výběrem selektovaný znak. Za ukázkový případ hodný ilustrace v jeho knize o pohlavním výběru si pak vybral v Británii tehdy běžně žijícího čolka velkého (Triturus cristatus)¹.

Čolek velký taxonomicky náleží do čeledi mlokovitých (Salamandridae), řádu ocasatých obojživelníků (Caudata). Je rozšířen prakticky v celé Evropě, nechybí v Británii ani Skandinávii a jeho areál zasahuje na východě hluboko do evropské části Ruska, nenajdeme ho však na Pyrenejském poloostrově. Na Balkáně a na Apeninském poloostrově pak žijí jiné druhy rody Triturus². Čolek velký se rozmnožuje na jaře, ve stojatých vodách. V nádrži se samci agregují na určitém místě a následně se předvádějí samicím³. Jaká je však role zmíněného hřebene? Slouží pouze jako vizuální atraktant, nebo je tu pro zvýšení plochy těla, která pak usnadňuje vstřebávání kyslíku kůží, aby se tak samec mohl pod vodou věnovat samici déle? Další potenciální funkcí hřebene může být i to, že během zásnubního tance, díky své ploše, napomáhá samcům při “přivívání“ feromonů k čichovým orgánům samice. Výzvu ověřit funkci hřebene pro vizuální komunikaci přijali švédští zoologové J. C. Malmgren a M. Enghag.

Register to read more...

Register to read more...

Tajemství dlouhověkosti rypoše lysého

Zatímco potkan nebo krysa se obvykle nedožijí svého čtvrtého roku, rypoši z jihovýchodní Afriky žijí průměrně dvě desítky let, a byly dokonce pozorovány i exempláře staré 30 let¹, což je pětkrát až šestkrát více, než kolik bychom předpokládali na bázi velikosti jejich těla².  Připočteme-li k tomu nemalou genetickou podobnost těchto hlodavců s lidmi (jde o sdílení 85 % genetické výbavy), není divu, že se záhy dostali tajemní podzemní rypoši do hledáčku badatelů.

Tito podzemní hlodavci, poprvé popsaní v roce 1893³,jsou oblíbeným cílem experimentů zaměřených na behaviorální, neurologická a eko-fyziologická specifika eusociálních organismů⁴. Navíc na rozdíl od lidí, kteří s věkem vůčihledně ztrácejí na výšce či váze, průběžně se zhoršuje jejich zdravotní stav, dochází ke stárnutí kostí⁵, o reprodukční kapacitě ani nemluvě, neduhy pokročilého věku u rypošů lysých (Heterocephalus glaber) jakoby se neobjevovaly. Jaké je tedy tajemství jejich dlouhověkosti?

Register to read more...