Nálety vlaštovek na krmítka překvapily sýkory

Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá

Začátek jara na sněhu překvapil i přilétnuvší vlaštovky. Vzhledem k nedostatku hmyzí potravy byly nuceny změnit strategii a v celých hejnech se vrhly na stále naplněná krmítka v zahradách. Hromadné vlaštovčí nájezdy na krmítka způsobily paniku v lokálních populacích sýkor, které nejsou schopné tohoto, pro ně neznámého konkurenta, odehnat, a proto se na protest začaly srocovat a chystají se dát svou nespokojenost hlasitě najevo.

Aratinga oranžovočelý (Aratinga canicularis) patří mezi druhy papoušků žijících v hejnech. Během života vytváří neteritoriální skupiny, jejichž členové volně přilétají a odlétají v podstatě kdykoliv se jim zachce³. Sdružování do skupin je provázeno vzájemným kontaktním voláním jedinců⁶. Pro snadnější komunikaci mezi sebou si aratinga oranžovočelý vyvinul zajímavý systém kontaktního volání, díky němuž se mohou vzájemně cíleně kontaktovat jednotlivá individua^1,2.

Zjednodušeně to funguje tak, že ten, kdo chce na někoho zavolat, napodobí přesně kontaktní hlas adresáta, který díky tomu pochopí, že volající chce komunikovat právě s ním a s nikým jiným. Imitovaný hlas tak vykonává v podstatě funkci jména².

Imitování hlasu konkrétního jedince však může mít i jinou funkci. Vysvětlení je však poněkud složitější. Zdá se, že co se týče reakce na imitátora, existuje u aratingy oranžovočelého velký rozdíl mezi samci a samicemi. Samci reagují na svůj vlastní hlas pouštěný z playbacku (v porovnání s reakcí na hlas cizích jedinců) výrazněji než samice. Samice oproti tomu reagují stejně silně na vlastní hlas jako na hlas cizí². Příčin takto odlišné reakce je zřejmě hned několik. U pěvců obecně je známo, že slyší-li samec, obhajující své teritorium, jiného samce napodobujícího jeho hlas, bere tuto imitaci jako výzvu⁷. Oproti tomu samice teritorium většinou neobhajují a napodobí-li někdo jejich hlas, výzvou to pro ně zřejmě není². 

Register to read more...

Register to read more...

Záznam velrybí písně přináší naději na záchranu...

Velryba grónská (Balaena mysticetus) patří mezi kytovce, kteří navzdory své dlouhověkosti dnes prakticky stojí na hraně absolutního zániku. Dnes rozlišujeme čtyři izolované lokální populace¹, o jejichž migracích však nevíme téměř nic. Jedná se o druh, který se plně adaptoval na celoroční život v chladných antarktických mořích. Tím ale velryby grónské neúmyslně usnadnily harpunujícím rybářům práci, kteří za dvě století zregulovali početnost špicberské populace ze statisíců na pouhé jednotlivé exempláře².

Otázku: „Kam se poděly všechny ty velryby?“ se rozhodla zodpovědět oceánografka Kate Staffordová z katedry Aplikované fyziky na Washingtonské univerzitě. O tajemných obyvatelích mořských hlubin se díky jejich minimální početnosti vědělo jen opravdu málo. Ostatně o tom vypovídá údaj o frekvenci pozorování z místa s údajně nejhustší koncentrací. V nehostinných vodách Framovi úžiny (Fram Strait) byly velryby grónské spatřeny již čtyřicetkrát. Jenže za celou dobu od roku 1970³.

Register to read more...