Chemická obrana obojživelníků: čolek zelenavý |
Číst dál |
Created on 12 August 2012
|
|
Category: Fyziologie
|
Written by Oldřich Kopecký
|
Predace má klíčový dopad na strukturu společenstev živočichů1. Predátoři ovlivňují jak abundanci a výskyt konzumovaných druhů, tak i jejich životní projevy (nutnost vyhledávání úkrytů, omezení předvádění výrazných dimorfních znaků apod.). Kořist ale nehraje pouze pasivní roli. Selekce ze strany predátorů vede u konzumovaného druhu k anti-predačním adaptacím, ať už morfologickým (např. kryptické zbarvení), etologickým (např. thanatóza) nebo chemickým (např. jedovatost). Skupinou živočichů patřící ve většině společenstev do středních pater trofických pyramid jsou i obojživelníci2. Naprostá většina z nich je alespoň slabě jedovatá a některé druhy, jako taricha zrnitá (Taricha granulosa) nebo pralesnička strašlivá (Phyllobates terribilis), jsou jedovaté velmi silně. Do příbuzenstva tarichy patří i nejhojnější ocasatý obojživelník Severní Ameriky, čolek zelenavý (Notophthalmus viridescens). Účinnou látkou jeho jedu je tetratodoxin, který je produkován v kožních žlázách na povrchu těla3.
Ztracený symbol Mauricia |
Číst dál |
|
Created on 07 August 2012
|
|
|
Category: Morfologie
|
Written by Tereza Vlasatá
|
Dronta mauricijského (Raphus cucullatus) si někteří spíše vybaví pod názvem blboun nejapný nebo ještě známějším označením dodo. Tato vyhynulá ptačí ikona na sebe strhává pozornost nejen vědců, ale také laické veřejnosti. Proto není divu, že vzniklo a do dnešní doby vzniká mnoho záznamů, které se věnují popisu a charakteristikám tohoto druhu. Ve většině případů se ale bohužel jedná o práce nepůvodní, smyšlené a nadsazené. Pátráním po primárních spisech a původních kresbách v naší historii se vědci již dlouho snaží vytvořit reálnou představu o jeho vzhledu i životě. Což je vzhledem k převládající a utkvělé představě o tomto tvorovi jako o tlustém neohrabaném holubovi obtížné. Nicméně vědecké výzkumy sic pomalu, ale jistě tuto představu vyvracejí a vykreslují obrázek, který se lépe slučuje s uvažováním o dodovi jako o reálně existujícím zvířeti biologicky životaschopným v divoké přírodě.
Proč bodlinatky sinajské pečují o cizí mláďata? |
Číst dál |
|
Created on 02 August 2012
|
|
|
Category: Etologie
|
Written by Vladimíra Tučková
|
Evoluční teorie předpokládá, že samice budou při výchově mláďat investovat rodičovskou péči především do vlastních potomků1. Péče o mláďata je totiž velice nákladná, o čemž se může na vlastní kůži přesvědčit každý rodič. Je mnohem náročnější než samotná březost a má také negativní dopad na matčinu následující reprodukci2. Preference výhradně vlastních mláďat je tudíž naprosto logická. Avšak i přesto existuje řada (nejen) savčích druhů, ve kterých jsou samice ochotny pečovat i o cizí mláďata3. Tato tzv. alloparentální péče se vyskytuje ve dvou formách. Zaprvé můžeme mezi zvířaty najít tzv. helpery, což jsou zpravidla starší mláďata, která pomáhají s péčí o své sourozence. Helpeři tak dočasně nebo trvale rezignují na vlastní rozmnožování4. Druhou formou alloparentálního chování je společná péče o mláďata, kdy několik aktivně se rozmnožujících samic utvoří společné hnízdo a pečuje o mladé bez ohledu na jejich identitu5. Vzájemná péče o mláďata může vyústit v jejich společné kojení, přenášení, zahřívání, péči o srst či obranu před predátory4. Jedním z druhů vykazujících společnou péči o mláďata je i drobný hlodavec skalnatých stepí Afriky a Středního východu - bodlinatka sinajská (Acomys dimidiatus) z čeledi Muridae6.
Ze života nejmenšího strakapouda Evropy |
Číst dál |
|
Created on 30 July 2012
|
|
|
Category: Ekologie
|
Written by Alena Rulfová
|
Většina lidí v České republice strakapouda malého (Dendrocopos minor), nejmenšího strakapouda Evropy, vůbec nezná, a to i přesto, že patří mezi běžné, početně stabilní, druhy ptáků1,2. A pokud ho přece jen někdy v životě spatřila, pravděpodobně jej považovala za mládě některého z našich větších strakapoudů, a to strakapouda velkého (Dendrocopos major), strakapouda prostředního (Dendrocopos medius), strakapouda jižního (Dendrocopos syriacus) či strakapouda bělohřbetého (Dendrocopos leucotos). Není se čemu divit. Tento malý druh strakapouda, dorůstá totiž přibližně velikosti vrabce1, a tak lidské pozornosti uniká.
Jaké riziko představují PFC pro mořské želvy? |
Číst dál |
|
Created on 19 July 2012
|
|
|
Category: Fyziologie
|
Written by Radomír Dohnal
|
Jak se může toxická směs nebezpečných perfluorovaných sloučenin (PFC) dostat až k mořským želvám? Poměrně snadno. Jaká rizika tedy představuje přítomnost těchto látek pro již dříve ohrožené druhy? Tyto otázky si v obsáhlé studii položili badatelé pěti výzkumných ústavů v čele s Hollingsovou mořskou laboratoří (The Hollings Marine Laboratory – HML). Důvod byl jasný – dosud ještě nikdo nezkoumal vliv polutantů na tuto skupinu živočichů, i když povědomí o negativních důsledcích bylo už předem zřejmé.
