|
|
 Nemalá část zástupců druhů neotropické flóry byla adaptována na šíření svých semen prostřednictvím zástupců megafauny1. Na zoochorní přenašeče s váhou přesahující 1000 kg by údajně měly být vázány všechny rostliny, jejichž dužnaté plody se velikostně pohybují mezi 4–10 centimetry2. S vyhynutím převážné většiny velkých šiřitelů semen v pozdním Pleistocénu se ale řada tropických rostlin ocitla na vývojově slepé cestě3 (viz článek Kdo převezme roznášku semen?). Přesto i bez pomoci velkých savců dodnes přežívají druhy velkosemenných rostlin, které teoreticky měly vyhynout bez svých mutualistických zoochorních pomocníků už před 10 000 lety4. Jaký mechanismus například stojí za zázračným přežitím středoamerických černých palem (Astrocaryum standleyanum)?
„Otázka je poměrně jednoduchá, její řešení však už nikoliv,“ shrnuje podstatu problému Roland Kays, zoolog ze Severokarolínského muzea (North Carolina Museum of Natural Sciences), který se na výzkumu soudobého mechanismu disperse semen podílel. „Jak dokázaly těch deset tisíciletí přežít rostliny za podmínek, kdy již neměly své obvyklé šiřitele semen? Bez mastodontů a slonům podobným tvorům se zdá být nemožné, že by nějaký jiný tvor dokázal přesouvat velká semena na velké vzdálenosti. Byla to jedna z hádanek moderní ekologie a my už nyní známe řešení.“
 Snaha „posvítit si“ na netopýry, nebo alespoň na jejich pravidelné migrace, byla už dlouhou dobou na seznamu nesplněných úkolů u řady vertebratologů. Podle několika autorů můžeme v zásadě považovat přesuny netopýrů mezi zimovišti a sezónními úkryty v jeskyních za dosud nepochopený proces1. Přitom je důkladná znalost časového uspořádání pohybu a migrací, zvláště u přesunů na velké vzdálenosti, základem fungující druhové ochrany2. Nabízí se otázka, proč jsou právě netopýři natolik v kurzu?
Tito užiteční letouni, kteří loví hmyz a v některých částech světa významně přispívají k opylování rostlin, se momentálně potýkají s nebezpečnou hrozbou. Tou je plísňové onemocnění způsobené psychrofilní houbou Geomyces destructans3, které decimuje hibernující populace v Evropě i na severu Ameriky se smrtící účinností 75-100%4. Technologie umožňující pomocí „chemických otisků“ sledovat přelétávání netopýrů mezi zimovišti by mohla být jedním z účinných nástrojů pro boj s nebezpečím, které tzv. „Syndrom bílého nosu“ (White nose syndrome - WNS) představuje5.
 „Poznej a chraň!“ zní heslo ochránců přírody po celém světě. Jak ale přiblížit objekt ochrany ohroženého nebo zajímavého živočicha normálním lidem, aniž by utrpěl újmu? Antropogenní disturbance, kterou je míněn mimo jiné také turismus či ekoturistika, může přímo ovlivňovat fitness pozorovaných exemplářů1. I u vědeckých prací je klíčové porozumění procesu, jakým způsobem ovlivňuje přítomnost terénních výzkumníků jednotlivé živočichy, a dále zodpovězení si otázky, do jaké míry je nevyhnutelná manipulace se zvířaty, například s jejich další schopností péče o potomky2. Samotné „pozorování“ totiž může ovlivnit celý sledovaný systém, a vést tak k potencionálnímu zkreslení závěrů studií3. Tučňáci patagonští (Aptenodytes patagonicus) na Crozetových ostrovech evidentně snesou nemálo lidské pozornosti z těsné blízkosti.Lokální populaci tučňáků zde ovlivňuje přítomnost lidí a vědců již od roku 1961, kdy byla založena na ostrově Possession terénní pozorovací stanice. 4. Některá hnízdiště tučňáků jsou přesto od turistické trasy celkem vzdálená a tučňáci tu žijí v relativním klidu.
 Již Darwin si všiml, že se v době rozmnožování u některých druhů čolků samcům vyvíjí na hřbetě (příp. též na ocase) nápadný hřeben a označil ho za pohlavním výběrem selektovaný znak. Za ukázkový případ hodný ilustrace v jeho knize o pohlavním výběru si pak vybral v Británii tehdy běžně žijícího čolka velkého (Triturus cristatus)1.
Čolek velký taxonomicky náleží do čeledi mlokovitých (Salamandridae), řádu ocasatých obojživelníků (Caudata). Je rozšířen prakticky v celé Evropě, nechybí v Británii ani Skandinávii a jeho areál zasahuje na východě hluboko do evropské části Ruska, nenajdeme ho však na Pyrenejském poloostrově. Na Balkáně a na Apeninském poloostrově pak žijí jiné druhy rody Triturus2. Čolek velký se rozmnožuje na jaře, ve stojatých vodách. V nádrži se samci agregují na určitém místě a následně se předvádějí samicím3. Jaká je však role zmíněného hřebene? Slouží pouze jako vizuální atraktant, nebo je tu pro zvýšení plochy těla, která pak usnadňuje vstřebávání kyslíku kůží, aby se tak samec mohl pod vodou věnovat samici déle? Další potenciální funkcí hřebene může být i to, že během zásnubního tance, díky své ploše, napomáhá samcům při “přivívání“ feromonů k čichovým orgánům samice. Výzvu ověřit funkci hřebene pro vizuální komunikaci přijali švédští zoologové J. C. Malmgren a M. Enghag.
 Zatímco potkan nebo krysa se obvykle nedožijí svého čtvrtého roku, rypoši z jihovýchodní Afriky žijí průměrně dvě desítky let, a byly dokonce pozorovány i exempláře staré 30 let1, což je pětkrát až šestkrát více, než kolik bychom předpokládali na bázi velikosti jejich těla2. Připočteme-li k tomu nemalou genetickou podobnost těchto hlodavců s lidmi (jde o sdílení 85 % genetické výbavy), není divu, že se záhy dostali tajemní podzemní rypoši do hledáčku badatelů.
Tito podzemní hlodavci, poprvé popsaní v roce 18933,jsou oblíbeným cílem experimentů zaměřených na behaviorální, neurologická a eko-fyziologická specifika eusociálních organismů4. Navíc na rozdíl od lidí, kteří s věkem vůčihledně ztrácejí na výšce či váze, průběžně se zhoršuje jejich zdravotní stav, dochází ke stárnutí kostí5, o reprodukční kapacitě ani nemluvě, neduhy pokročilého věku u rypošů lysých (Heterocephalus glaber) jakoby se neobjevovaly. Jaké je tedy tajemství jejich dlouhověkosti?
RSS
Zajímá Vás biologie, ekologie a evoluce? Pak je internetový vertebratologický portál Vertebratus.cz určený právě pro Vás. V článcích Vás seznámíme s novinkami a zajímavostmi z vědeckého výzkumu genetiky, morfologie i etologie ryb, obojživelníků, plazů, ptáků a savců. Své znalosti si můžete snadno otestovat i prohloubit v našich kvízech. Jsme zde pro Vás - odborníky, profesionály i laické nadšence.
|
|
Created on 16 October 2012
Category: Ekologie
Written by Radomír Dohnal
Nemalá část zástupců druhů neotropické flóry byla adaptována na šíření svých semen prostřednictvím zástupců megafauny1. Na zoochorní přenašeče s váhou přesahující 1000 kg by údajně měly být vázány všechny rostliny, jejichž dužnaté plody se velikostně pohybují mezi 4–10 centimetry2. S vyhynutím převážné většiny velkých šiřitelů semen v pozdním Pleistocénu se ale řada tropických rostlin ocitla na vývojově slepé cestě3 (viz článek Kdo převezme roznášku semen?). Přesto i bez pomoci velkých savců dodnes přežívají druhy velkosemenných rostlin, které teoreticky měly vyhynout bez svých mutualistických zoochorních pomocníků už před 10 000 lety4. Jaký mechanismus například stojí za zázračným přežitím středoamerických černých palem (Astrocaryum standleyanum)?
„Poznej a chraň!“ zní heslo ochránců přírody po celém světě. Jak ale přiblížit objekt ochrany ohroženého nebo zajímavého živočicha normálním lidem, aniž by utrpěl újmu? Antropogenní disturbance, kterou je míněn mimo jiné také turismus či ekoturistika, může přímo ovlivňovat fitness pozorovaných exemplářů1. I u vědeckých prací je klíčové porozumění procesu, jakým způsobem ovlivňuje přítomnost terénních výzkumníků jednotlivé živočichy, a dále zodpovězení si otázky, do jaké míry je nevyhnutelná manipulace se zvířaty, například s jejich další schopností péče o potomky2. Samotné „pozorování“ totiž může ovlivnit celý sledovaný systém, a vést tak k potencionálnímu zkreslení závěrů studií3. Tučňáci patagonští (Aptenodytes patagonicus) na Crozetových ostrovech evidentně snesou nemálo lidské pozornosti z těsné blízkosti.Lokální populaci tučňáků zde ovlivňuje přítomnost lidí a vědců již od roku 1961, kdy byla založena na ostrově Possession terénní pozorovací stanice. 4. Některá hnízdiště tučňáků jsou přesto od turistické trasy celkem vzdálená a tučňáci tu žijí v relativním klidu.
Zatímco potkan nebo krysa se obvykle nedožijí svého čtvrtého roku, rypoši z jihovýchodní Afriky žijí průměrně dvě desítky let, a byly dokonce pozorovány i exempláře staré 30 let1, což je pětkrát až šestkrát více, než kolik bychom předpokládali na bázi velikosti jejich těla2. Připočteme-li k tomu nemalou genetickou podobnost těchto hlodavců s lidmi (jde o sdílení 85 % genetické výbavy), není divu, že se záhy dostali tajemní podzemní rypoši do hledáčku badatelů.