|
|
 Hnízdní parazité si zajisté zaslouží naši pozornost. Jejich životní strategie je vcelku ojedinělá a přitom značně úspěšná. Jak však hnízdní parazitismus můžeme studovat? Například tak, že si zahrajeme na kukačku. Hnízdní parazity můžeme studovat různými způsoby. Jedním z nich je experimentální parazitismus, tedy experimentální vkládání vajec či modelů vajec do hnízd ptáků. Použít můžeme buď skutečné vejce od jiného jedince stejného druhu (konspecifická vejce), případně uměle vyrobené modely vajec. Vejce pak mohou být buď nemimetická (nepodobná pravým vejcím hostitele) nebo mimetická (napodobující reálná vejce hostitele). Modely i skutečná vejce bývají k ostatním vejcím hostitele přidávána, nebo jsou za ně zaměňována. Záměna skutečného vejce však naráží na etický problém, co s odebraným vejcem? Bylo však zjištěno, že na reakci hostitele nemá vliv, jestli do hnízda vejce nebo model přidáme, či je za hostitelovo vejce vyměníme4. Můžeme tedy říct, že hostitelé kukaček počítat skutečně neumí a tak je z etických důvodů lepší používat spíše metodu přidávání vajec.
 Řeklo by se, že pokud je potrava běžně dostupná, není třeba o ni zápasit. Jak ale jednat, je-li krmná dávka složena z různě výživných kousků? Laně jelenů lesních (Cervus elaphus) chovaných v oboře ve španělském městě Albacete pak i nadále „soupeří“ o výhody plynoucí z výživnější stravy, aby si udržely svůj hierarchický status. Dominantní postavení totiž ve skupině zajišťuje u mnoha živočišných druhů přístup k potravním zdrojům i v průběhu období nedostatku stravy1.
Předpokládá se, že podobně jako ve volné přírodě kladou důraz na dosažení vyššího hierarchického postavení i zvířata chovaná v umělých podmínkách nebo v zajetí2. Jenže právě v zajetí, kde žijí chovaná zvířata v relativním dostatku, s možností přístupu k potravě ad libitum, není benefit plynoucí z vyššího postavení vždy přímo patrný3.
 Varani komodští (Varanus komodoensis) patří mezi největší ještěry, kteří v současné době na planetě Zemi žijí. S průměrnou váhou 87 kg a délkou těla přesahující 300 cm jsou obávanými predátory, kteří se díky silnému ocasu, drápům a tlamě plné ostrých zubů dokáží postavit vodnímu buvolovi, divokému praseti nebo i člověku1. Jak se ale zdá, alokace energie do růstu těla se odráží nejen ve velikosti, ale i v rozdílné kondici obou pohlaví.
Zatímco dlouhověcí samci rostou a sílí, samice trpí vysokou mortalitou v poměrně nízkém věku. Mezinárodní tým biologů, reprezentující univerzity Austrálie, Indonésie a Itálie, po deset let bádal přímo na souostroví Flores2 nad příčinnými souvislostmi tohoto jevu.
 Začátek jara na sněhu překvapil i přilétnuvší vlaštovky. Vzhledem k nedostatku hmyzí potravy byly nuceny změnit strategii a v celých hejnech se vrhly na stále naplněná krmítka v zahradách. Hromadné vlaštovčí nájezdy na krmítka způsobily paniku v lokálních populacích sýkor, které nejsou schopné tohoto, pro ně neznámého konkurenta, odehnat, a proto se na protest začaly srocovat a chystají se dát svou nespokojenost hlasitě najevo.
 Aratinga oranžovočelý (Aratinga canicularis) patří mezi druhy papoušků žijících v hejnech. Během života vytváří neteritoriální skupiny, jejichž členové volně přilétají a odlétají v podstatě kdykoliv se jim zachce3. Sdružování do skupin je provázeno vzájemným kontaktním voláním jedinců6. Pro snadnější komunikaci mezi sebou si aratinga oranžovočelý vyvinul zajímavý systém kontaktního volání, díky němuž se mohou vzájemně cíleně kontaktovat jednotlivá individua1,2.
Zjednodušeně to funguje tak, že ten, kdo chce na někoho zavolat, napodobí přesně kontaktní hlas adresáta, který díky tomu pochopí, že volající chce komunikovat právě s ním a s nikým jiným. Imitovaný hlas tak vykonává v podstatě funkci jména2.
Imitování hlasu konkrétního jedince však může mít i jinou funkci. Vysvětlení je však poněkud složitější. Zdá se, že co se týče reakce na imitátora, existuje u aratingy oranžovočelého velký rozdíl mezi samci a samicemi. Samci reagují na svůj vlastní hlas pouštěný z playbacku (v porovnání s reakcí na hlas cizích jedinců) výrazněji než samice. Samice oproti tomu reagují stejně silně na vlastní hlas jako na hlas cizí2. Příčin takto odlišné reakce je zřejmě hned několik. U pěvců obecně je známo, že slyší-li samec, obhajující své teritorium, jiného samce napodobujícího jeho hlas, bere tuto imitaci jako výzvu7. Oproti tomu samice teritorium většinou neobhajují a napodobí-li někdo jejich hlas, výzvou to pro ně zřejmě není2.
RSS
Zajímá Vás biologie, ekologie a evoluce? Pak je internetový vertebratologický portál Vertebratus.cz určený právě pro Vás. V článcích Vás seznámíme s novinkami a zajímavostmi z vědeckého výzkumu genetiky, morfologie i etologie ryb, obojživelníků, plazů, ptáků a savců. Své znalosti si můžete snadno otestovat i prohloubit v našich kvízech. Jsme zde pro Vás - odborníky, profesionály i laické nadšence.
|
|
Created on 12 May 2013
Category: Etologie
Written by Marie Adámková
Varani komodští (Varanus komodoensis) patří mezi největší ještěry, kteří v současné době na planetě Zemi žijí. S průměrnou váhou 87 kg a délkou těla přesahující 300 cm jsou obávanými predátory, kteří se díky silnému ocasu, drápům a tlamě plné ostrých zubů dokáží postavit vodnímu buvolovi, divokému praseti nebo i člověku1. Jak se ale zdá, alokace energie do růstu těla se odráží nejen ve velikosti, ale i v rozdílné kondici obou pohlaví.